Cesta přes hranice

Dneska se to zdá jako před rokem, ale přitom jsou to jen necelé dva týdny od mé první noci na Indickém poloostrově. Poprvé v životě jsem použila špunty do uší a poprvé jsem ráno vyrážela na nádraží s obavami. O indických vlacích jsem toho slyšela víc než dost a davy na nádraží mé představy jen potvrzovaly. Po cestě jsem si koupila fresh, chytla cyklorikšu a doufala, že dojedu, kam potřebuji. Na nádraží jsem se poměrně rychle našla můj vlak – Shatabdi Express, směr Amritsar. Jeden z nejrychlejších a nejlepších vlaků, jenže rychlovlak v indickém pojetí znamená stejně jen maximální rychlost asi 130km/h, cestou dlouhou 449 km jsme překonali za 6 hodin. Stejně jsem ale ráda, že jedu vlakem, ve kterém mám vlastní sedadlo a klimatizaci. Sedím mezi dalšími turisty – francouzský mladý pár, americký mladý pár a britská rodina, každý s vlastním vydáním Lonely Planet.

English: Interior view of New Delhi bound Kalk...Ještě před odjezdem prochází uličkou steward a rozdává láhve s vodou a noviny, po odjezdu dostáváme čaj se sušenkou a vzápětí teplou snídani. Vlak odjíždí na minutu přesně v 7:20 a jediná nepříjemnost za celou cestu je příliš výkonná klimatizace. Je tohle vůbec Indie? Projíždíme krajinou plošší než Holandsko, trať lemují pole, městečka, čas od času přejíždíme přes široké řeky, které se téměř nepohybují a mají stejnou barvu jako můj čaj. Po 6 hodinách, bez zpoždění, vlak zastavuje ve své konečné stanici – Amritsar, a já se vydávám zjistit, jak se dostanu na hranice.

Nádraží v Amritsaru je v zásadě velmi podobné nádraží v Dillí. Spousta lidí, horko, nepřehledné jízdní řády. Mé možnosti jsou tři – má tu jezdit vlak, bus a taxi. Vlak jsem téměř hned vyloučila – nejbližší spoj jel až v 6 večer, ale hranice se zavírá pravděpodobně ve 4. Vlastně jsem doteď nezjistila, v kolik se opravdu zavírá, ale protože už jsou dvě, tak nechci riskovat, že se nedostanu z Indie. Druhá možnost je autobus. Původní plán byl dostat se do Amritsaru už večer nebo brzo ráno, abych si mohla prohlédnout Zlatý chrám, nejposvátnější svatyni sikhismu, a pak jet autobusem, ale takhle už nemám čas.

Před nádražím mě samozřejmě přivítaly davy taxikářů, kteří se začali překřikovat v nabídkách. Před nádražím měla být autobusová zastávka, ze které měl jet autobus. Ale to, co jsem si přečetla v průvodci a na internetu, znělo mnohem jednodušeji, než jako to vypadalo ve skutečnosti. Zastávka byla jen seskupení lidí stojící v blátě, kteří vůbec nerozuměli, na co se ptám. Dav taxikářů si mě našel i tady a snižuje své nabídky. Rozhoduji se tedy pro tu třetí možnost – taxi. Jeden z nich, nabídl klimatizované auto a chtěl 400 rupií (asi 130 Kč) za 40 minutovou cestu na hranice. Taková nabídka se nedá odmítnout, takže přijímám a ke vzteku ostatních taxikářů nasedám k němu do auta.

Projíždíme nejdřív Amritsarem a pak malými vesničkami, které lemují silnici na hranice. Silnice sama je v lepším stavu než většina českých silnic. To, co po silnici jezdí, se ale výrazně liší. Potkáváme krávy, kozy, něco, co připomíná ovce, spoustu oslů a velblouda. Směrem k hranici doprava slábne a u hranice už není téměř nikdo. Taxikář se mnou zajíždí do areálu hranice a loučí se, dokonce jsem dostala i vizitku, ať zavolám, až pojedu zpátky. Myslím, že na mě ani nevydělal – z těch 400 dal téměř 100 za mýto a za zbytek koupil benzín. Moji krosnou přebírá nosič, který jí bud nosit a hlídat následující půlhodinu a řekne se za to 200 rupií – musí mít jedno z nejvýnosnějších zaměstnání. Při vjezdu do areálu se musím zapsat do archu a je vidět, že přede mnou na hranice přijeli, nebo z nich odjeli, z cizinců jen dva Britové, Francouz, Němec, a dva Američané, jsem tedy sedmý cizinec, který přechází hranice a to už jsou tři hodiny odpoledne. Na listu pro Indy není těch jmen o moc více. Ani nevím, jestli je to hodně nebo málo.

English: The evening flag lowering ceremony at...Po zapsání mě odvedli do budovy, kde jsem nejdřív musela vyplnit stejný formulář, jako když jsem přilétala do Dillí. Poté jsem postoupila dál k celníkům, vyplnila formulář, že nemám nic k proclení, a došla si vyměnit indické rupie za pákistánské – za 1200 indických jsem dostala 2000 pákistánských. Z indické strany to bylo vše a tak jsem byla nasměrována k autobusu, který mě měl převézt  k Pákistáncům. Projíždíme areálem hranice, který je velkorysý – tribuny pro sledování ceremonie zavírání hranice, velké budovy, trávníky, ale úplně prázdno. Přemýšlím zatím o mé dopravě z hranic do Lahoru – je možnost buď taxi nebo bus. Původně jsem měla v plánu bus, ale po zkušenosti z indické strany se mi do toho úplně nechce, takže počítám s taxíkem.

Na hranicích se samozřejmě fotit nesmí, takže žádné fotky nemám, takže jsem si musela půjčit fotku z wikipedie. Na fotce je slavnostní zavírání hranic, když jsem tam byla já, tak tam nebyl nikdo.

V autobuse, převážejícím mě na pákistánskou stranu (je to asi 500 metrů), je kromě mě jen jeden další člověk – mladá Pákistánka. Dávám se s ní do hovoru a ptám se, jak se dostanu z hranic do Lahoru. Je lehce šokovaná, že mě něco takového může napadnout, sama se přepravovat, a nabídne mi, že mě odveze (tedy její řidič nás odveze). Jsem ráda, že mám o starost méně a ráda přijímám. Je to asi tak stejně stará jako já, studuje v New Yorku a byla v Indii na návštěvě za známým z Ameriky. Je to jediný Pákistánec, o kterém vím, že navštívil Indii. Nikdo další, koho jsem se ptala, v životě za hranicemi nebyl.

Pákistánská strana je taky bez problémů – vyplním jediný formulář a můžu jít. Jen doufám, že stejně hladce to půjde i na cestě zpátky. Původně jsem chtěla zůstat na hranicích až do zavírací ceremonie – má to být velmi zábavná událost, kdy se obě strany snaží předčit tu druhou v pompéznosti a hlasitosti, ale když mám odvoz, tak nechci riskovat, že pak budu mít problém dostat se z hranic do města. Pákistánka mě tedy odváží do hotelu a cestou povídáme o tom, jak je v Americe, jaká je její rodina a podobně. Můj první kontakt s jiným Pákistáncem než úředníkem na pražské ambasádě je více než příjemný. V hotelu mě nenechá počkat na někoho z univerzity, ale vyřídí mi mojí rezervaci a já tak můžu jít nahoru překvapit svojí spolubydlící.

Celý proces nakonec nebyl vůbec problémový, i když jsem měla určitou dávku štěstí na dopravní prostředky, ale stejně je mi líto, že jsem neviděla ani chrám v Amritsaru, ani zavírání hranice. Přemýšlím, jak to udělat na cestě zpátky – jestli se vydat rovnou busem do Dillí, nebo to zkusit zpátky přes Amritsat. Jediný problém jsou indické vlaky – mají kvóty na turisty a na expres do Dillí se dá koupit lístek jen s rezervací místa, takže se může stát, že nebudu schopná koupit si lístek hned na následující den. Z Dillí jsem měla štěstí na poslední lístek, jinak bych musela jet autobusem.

Ale teď jsem v Lahoru, ubytovaná, a s očekáváním, co mi Pakistán přinese. A zatím, s dvoutýdenním ohlédnutím, to vůbec není špatné.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s