Zamračené Dillí

Indů je v Dillí, a nejenom tam, neuvěřitelné množství. Špička v metru se nedá s naší vůbec srovnávat. U dveří do metra stojí zaměstnanec, který dává pozor, aby se do dveří nehrnulo více lidí, než se tam vejde. A to se jich tam vejde hodně. Zbytek musí počkat na další metro. V mém vagóně ve vlaku na cestě do Armitsaru bylo přibližně 80 pasažéru a více než pět Indů, kteří se starali o naše blaho. Nosili termosky s čajem, jídlo a z dalších mně neznámých důvodů chodili pořád uličkou a tvářili se důležitě. Na každém místě, na kterém by se v Evropě vyskytoval jeden zaměstnanec, byli v Dillí minimálně dva. Většina lidí na ulicích nemá žádný viditelný cíl. Prostě jen postává, snaží se mě přemluvit, abych si vzala taxi nebo rikšu, povídá si s ostatními Indy nebo jí.

A o kolik je v Dillí více lidí, o to víc je tam i hluku a špíny. A chudoby. Když jsem se vydala za svoji první památkou, hrobkou vládce mughalské říše Hamayuna, tak jsem po výstupu z poměrně příjemného metra, musela projít částí jedné z hlavních ulic Dillí, která byla lemovaná chatrčemi, žebráky, odpadky a houfy malých špinavých dětí, které se ani nesnažily získat ode mě žádné peníze, jen tak postávaly po skupinkách. Kousek od výstupu z metra byla hned vedle silnice mrtvola psa, na kterou se slétávali orli (nebo alespoň jim podobní a poměrně velcí dravci) a kterou ožírali psi. A hned vedle toho posedávali Indové. Chvíli jsem na celý obrázek nevěřícně koukala a teprve pohledy Indů mě donutily posunout se dál.

Hamayun Tomb Hamayun Tomb

Když jsem konečně došla k hrobce, procházela se po její zahradě a snažila se nepotit, tak jsem měla pocit, že v tomhle městě nemůžu vydržet ani minutu. Hrobku si tak skoro nepamatuji a navíc bylo zataženo, takže rozhodně nevypadala tak královsky jako na fotkách. Ve skutečnosti vypadala docela ošuntěle. Ale k tomu nahrávala i moje nálada. Sebrala jsem se a rozhodla se vydat na nádraží, abych si mohla koupit lístek na vlak do Armitsaru. U východu se mi samozřejmě začali nabízet taxikáři a vzhledem k jejich minimální ceně jsem si jeden vzala alespoň na stanici metra. A teprve ve chvíli, kdy jsem se málem posadila na sedadlo řidiče, jsem si uvědomila, že se tu jezdí vlevo! Z provozu na silnici to úplně není poznat, protože si stejně všichni jezdí, jak chtějí, takže mi to úplně uniklo. Několikrát jsem na to později málem doplatila, když jsem se vrhala do prázdně vypadající silnice a vzápětí se na mě vyřítila změť kol, rikš a aut z druhé strany.

Ten den jsem jela rikšou, cyklorikšou, taxíkem, metrem i busem. Kromě metra jsem se vždy celou cestu křečovitě držela sedadla a odhadovala o kolik milimetrů míjíme ostatní vozidla, krávy, lidi, stánky a domy. O moc to nebylo. Ale bouračku jsem neviděla ani jedinou.

Hlavní nádraží v Novém Dillí je změť všeho. Lidí, zvířat, krabic, pytlů, dětí, kufrů, nosičů, jídla, odpadků. Cizinci si můžou lístek na vlak koupit jen ve zvláštní turistické kanceláři ukryté v útrobách nádraží. Tuhle místnost jsem se snažila najít více než půl hodiny. Třikrát mi bylo třemi různými Indy řečeno, že se přestěhovala, je zavřená, je zrušená, nic takového neexistuje. Ale ani na potřetí jsem jim neuvěřila, zachovala si svojí víru v turistickou kancelář a ta mi byla jako zázrakem zjevena. Plná mladých lidí s krosnami, tureckými kalhotami a průvodci Lonely Planet. Ukořistila jsem poslední lístek na ranní vlak do Armistaru! Indické vlaky mají kvóty pro turisty a je tak jen omezený počet lístků, který nám můžou prodat.

Zbytek dne jsem strávila v Novém Dillí hledáním míst, které můj Lonely Planet doporučoval jako nutné navštívit. Skoro žádné jsem nenašla. Ale skončila jsem na obchodním centru Dillí – Connaught Place. Stejně jako ostatní místa vypadalo toto velké náměstí na fotkách jako příjemné místo s parkem, obchody a kancelářskými budovami. A stejně jako ostatní místa bylo plné aut, lidí, prodavačů téměř čehokoliv, psů a kol. Jediný rozdíl byl, že tu opravdu byly obchody – Adidas, Benneton a podobné. A Baťa! Ale už jsem zvykla a snad i přijala specifický rytmus města. V noci v hotelu jsem ale stejně poprvé v životě použila špunty do uší, abych se aspoň trochu vyspala na cestu.

Connaught Place

Celý den bylo pod mrakem, zamračeno  a já vůbec neměla náladu fotit. Až se tam vrátím, tak snad bude příznivěji.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s